THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už to bude deset let, kdy se tihle kluci poprvé sešli a začali spolu v srdci Spojeného království tvořit písničky. Ty jsou vystavěny na soutoku velmi emotivního indie rocku a mathových instrumentálních kudrlinek, navíc s tak intenzivním vkladem citu, až se mi nechce věřit, že kluci pocházejí právě z lidsky chladného Oxfordu. Snaha o člověčenskou hřejivost a milou nenásilnou rockovou hudbu, která díky progresivním sklonům rozhodně nebude patřit do prvoplánového pop-rocku.
Oproti minulým albům je citelná změna v sestavě, nový vokalista Henry Tremain působí klidněji, melancholičtěji, ale také bohužel poněkud nudněji. Stuart Smith před ním byl v rámci tohoto žánru jednoznačně mužnější (pokud to vůbec v rámci křížení emo rocku a indie vlastně jde) a dokázal si více se svým hlasem hrát s dynamikou skladeb. Ač hlasové výšky ledabyle koketující s fistulí v podobných kapelách moc nemusím, Henry Tremain jim propůjčuje zajímavou, plačtivě zasněnou náladu, která má své charisma.
Feeling skladeb mi v mnohých ohledech připomíná poslední desku ENGINE DOWN, jen s tím rozdílem, že THIS TOWN NEEDS GUNS jsou uvolněnější a určitě i popovější. Základ instrumentální části tvoří jiskřivé trilkování dvou mathrockových kytaristů v kulisách většinou rovné rytmiky. Nedílnou součástí, na kterou se vždy při poslechu těším, je několik výtečných meziher, a ať už jde jen o akustické brnkání nebo kytary podpořené drobnou elektronikou, vždy hudbu příjemně zpestří. Pokud v těchto chladných dnech hledáte něco mile „teplého“, tak stále aktuální album THIS TOWN NEEDS GUNS je velmi vhodnou volbou.
7 / 10
13.0.0.0.0 (2013)
Animals (2008)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.